Emolife.cz

Koupil jí dárek. dárek, který jí měl říct, jak velká je jeho láska k ní. Ten dárek byl tenký náramek z toho nejcennějšího kovu na světě-zlata. Ani cena toho náramku se však nevyrovnala její ceně.

Nasadil jí náramek na její jemné zápěstí. Přijala ho s nadšením. S radostí v srdci a úsměvem na rtech ho objala a políbila. Políbila ho svými vášnivými rty a zapojila do toho i jazyk. Hrál si v jeho ústech se svým kamarádem. Hráli si spolu jako malé děti. Škádlili se a zároveň objímali.

Její ústa se od jeho nanednou odtrhla: Promiň, už musím jít do práce."

,,Tak běž, budu na tebe myslet, miláčku."

Stihla mu věnovat poslední zamávání a pohled na rozloučenou. Její zelené oči tajemné jako hluboký prales se zadívaly do těch jeho mandlových, zamilovaných a plných hrdosti, že má takovou přítelkyni. Její oči řekly jen: ,,Ahoj, lásko. Uvidíme se později, " a ona se otočila. Otočila se a vyrazila směr Tesco, kde pracovala. Vítr si pohrával s jejími havraními vlasy, vlasy, které bylo to poslední, co z ní spatřil. Vlasy, které tolik miloval a které byly tak jemné na dotek.

Večer si pustil v televizi zprávy: Nedaleko Tesca se stala nehoda. Mladou dívku srazilo auto, které řídil opilý řidič. Ten byl na místě mrtvý, dívka je naštěstí ješrě naživu.

Ne!!! To je ONA!!! Okamžitě se rozběhl za svou milou. Nesmí ho opustit, ne! Na to ji moc miluje.

Přiběhl právě v okamžiku, když ji záchranáři nakládali do sanitky. Chytil ji za její křehké zápěstí, zápěstí, na které ještě ve dne nasadil náramek, za který mu ona tak vášnivě poděkovala.

Ona, hledíc do jeho očí plných slz, zašeptala: ,,Ahoj, má lásko. Tak se zase vidíme."

Její oči se zavřely. Oči, které byly tak rády za každou chvilku strávenou s ním. Ústa, která líbala nejlíp na světě, ztichla. Ale ještě nebyl konec! Chlapec užuž propadal svému žalu, když vtom se vzchopila!

,,Neumírej!" vzlykl.

,,Neboj. Budu se mít dobře. Ať budu živá, či mrtvá, navždy Tě budu milovat nejvíc ze všech," zněla její poslední slova. Oči, jindy tak jasné a plné života, zhasly. Najednou byly kalné jako voda v kaluži. Ústa jindy tak hovorná, byla najednou tichá jako...jako ticho. Ruka, kterou tak pevně svíral s vírou, že ho zase bude hladit po tváři, najednou ztěžkla a klesla podél jejího těla.

On se podíval do své dlaně. Už nedržej její mrtvou ruku. Ne. V dlani mu zůstal jenom tekný zlatý náramek, jediná vzpomínka na ni.

Sedí. Sedí na židli ve svém pokoji. Sedí a pláče. Hlavou mu běží vzpomínky na ni. Byla tak krásná. To mu snad Bůh záviděl, že si ji vzal k sobě? K čertu! Vstane a vezme do ruky její fotku. Je to to jediné, co mu po ní zůstalo. Má jen vzpomínky a jednu jedinou její fotku. Zadívá se na ni. Pomyslí si: Ach, ty krásné dlouhé blonďaté vlasy. Jak byly hebké. Její oči. Tak modré jako hluboký oceán, jako oceán plný tajemství. Pokaždé, když se na mě podívaly, jako by mi chtěly něco sdělit. Já vím, co mi chtěly říct! Věděly, že se jednou nadobro zavřou a že to bude brzy! Věděly, že je ta proklatá nemoc jednou pohltí!

Rozláče se ještě víc. Z jeho čokoládově hnědých očí se řinou slzy jako hráchy. Řítí se na tu fotku, jako by chtěly být originálu co nejblíže. On má sto chutí spáchat sebevraždu.

Jde do kuchyně. Vytáhne nůž, nástroj, který možná ukončí všechno to trápení. Sedne si na židli a skloní se nad svá zápěstí ležíci pozvolně na kolenou. Černé vlasy spadajcí do jeho očí mu lemují obličej. Jedinkrát se řízne...a bude po všem...možná.

Užuž nůž přkládal ke svému pravému zápěstí. Užuž se po něm málem projelo ostří, když vtom prošla oknem dovnitř místnosti záře. V pokoji se objevila osoba. Co osoba, byl to anděl! Anděl, který vypadal přesně tak, jako podobizna na fotce, kterou on ještě před chvílí svíral. Co to? To snad není pravda! On se vmžiku vztyčí ze židle, nůž padá na zem. Jeho milá se vrátila! Její dlaně se svírají kolem jeho ramen. Pevně je drží.

Znovu záře. Oba se vznesou do vdzuchu. Letí. Letí až do Ráje.

Jmenuju se Jana. Jsem emo. Jak dlouho mi trvalo naučit se vyslovit tuhle větu bez toho, aniž bych se bála, že se mi budou vysmívat.

Na bývalé škole se mi to stávalo každý den. Denně jsem byla terčem posměchu a narážek od všech těch tupců, kteří emu vůbec nerozumí. Proto jsem se rozhodla přestoupit na jinou školu. Asi jsem bláhová, ale doufám, že to tam bude lepší.

Konečně nastal den D. První den v mé nové škole. Ráno vstanu a zapřísáhám se, že navždycky zůstanu u tohoto báječného stylu, ať si všichni myslí, co chtějí. Napadne mě, že co je vlastně komu do toho, jak vypadám? Proč vlastně všem tak vadíme???

Ve škole jsou bohužel jenom samí anti emo. Až na jednoho kluka jménem Daniel. Ostatní si ale hned, jak vejdu, začnou šuškat, jako že jak takhle můžu chodit, že se vybrečím a budu v pohodě atd. Dokonce si začnou vyprávět i vtipy o nás! Jeden kluk, jmenuje se Tomáš, pronese ke svému kámošovi vtip: ,,Víš, jak sundáš emaře ze stromu? Podřízneš mu lano!" a oba se začnou hurónsky smát. Musím se přiznat, že se mi líbí. Za chvíli ten sám kluk začne útočit i na Daniela. Myslím si jen: Jak může být tak hnusný? Přitom je to tak hezký kluk...

O přestávce mě Dan seznámí se svými přáteli Míšou a Michalem. Jedou na stejné vlně jako já. Jsem tak ráda, že na nové škole nejsem na to sama!

Odpoledne se všichni čtyři sejdem v mém pokoji. Dan je nadšen mým pokojíčkem, pronese: ,,Máš krásnej pokojíček, Jani. Stylovej:"

No, takovou chválu jsem teda nečekala. Musím poděkovat nejen za pochvalu, ale i za to, že mám kolem sebe ty tři lidi. Dan je z nás taky nadšen.

Dan začne hrát na kytaru. Je úžasný! Musím ho pochválit...a také znovu vyslovit svůj názor, proč si všichni myslí, že pořád brečíme? Míša na to řekne: ,,Přesně! Já nechci umírat! Chci se smát, s váma!"

A Michal dodá: ,,Ostatní se za svý city stydí. My ne!"

Ach jo...Jsem z nich nadšená. Konečně nějaké spřízněné duše! Bohužel, odpolední dýchánek ale neovlivní chování děcek ve třídě. Mám z nich depku...a pořádnou. Co mi zase druhý den vyvedou???

Druhý den slýchám jen samé posměšky typu, proč mám na své levé ruce tak šílené potítko atd. To se mě zeptala jedna taková nafrněná bárbínka, která chodí s nosem nahoru a myslí si, že je královnou světa. Tomáš jí odpověděl: ,,Že se ptáš! Schovává jizvy, ne asi...Klasický emo!" Já mu dám klasický emo! Kdyby věděl, co to je klasický emo, tak by čuměl, až by mu oči vypadly z důlků! Dan se mě naštěstí zastal, ale stejně nás ta nána začala provokovat, že se máme oba rozbrečet, když spolu chodíme. Ale nejhnusnější byl jeden takový blbeček, co se nás zeptal: ,,Co vlastně používáte za ochranu? Černou šprcku?" Já bych ho nejradši zabila!!!

Odpoledne jdeme s Míšou k vodě. Je tam i Tomáš. Míša se diví, co na něm všechny ty barbíny ze školy vidí, že Daniel je mnohem hezčí. No, nvm, asi se jí líbí nebo co. No, nic, jdu si zaplavat. Jenže ve vodě mě chytla křeč do nohy. Néééééééééééé, pomoc, já se utopím!!!

Míša naštěstí běží pro pomoc. Přivedla Toma! Ach, jo, to přivedla toho pravého. Dál už nevím. Vím jen, že jsem se probrala na dece a měla jsem pocit, jako bych zažila tu nejhorší pusu, co jsem kdy dostala! Ale co bylo potom! On si to nenechal líbit a...a... POLÍBIL MĚ!!! Byla jsem tak na větvi, že jsem nevěděla, jestli se klepu vzrušením nebo jenom šokem!

Večer na něj musím myslet a příjde mi srandovní, že já, emo girl se zamiluju do největšího anti ema ve škole:-)

Další den jsem HO potkala na ulici. Teda, on je úplně jinej než ve škole! Představí mi svého čtyřnohého společníka (jmenuje se Monstrum) a omluví se mi za ty posměšky! Prý je to jenom trapná maska! PRÝ SE MU LÍBÍM!!! A PRÝ, JESTLI BYCH S NÍM NEŠLA VENČIT MONSTRA!!!

Ve škole jsou všichni v šoku. Tomáš promluvil celé škole do duše: ,,Hele, lidi, byl jsem fakt pako. Už žádný blbý fóry na emo kids, OK? Jana je moje nová holka!" To fakt řekl!!! A ostatní to celkem pochopili, protože, když někdo omylem pronesl vtip na emo styl, tak se hned začal omlouvat!

Jenom Dan byl z mojí nové lásky nešťastný. Furt seděl doma na netu a psal kraviny o sebevraždě. Naštěstí to ale Míša nenechala jen tak a přiběhla za mnou, ať jí s Danem pomůžu. Zabralo to. Člověče...oni spolu začali chodit!!! Jenom mi teď příjde, jestli Michalovi z toho není trochu smutno. Všichni členové z naší bandy někoho mají, jenom on je pořád sám...

Byli spolu. Jen on, ona a ticho všude kolem. Stáli proti sobě a hleděli si do očí. Pohledy plné nenávisti. Dívka mu vrazila facku. Jak jí to jen mohl udělat? Vždyť ona ho tolik milovala. A on ji podvedl s jinou. Nestačily slova, nestačily slzy, nestačily ani jeho prosebné pohledy o jedno jediné...odpuštění.

Odešla. On zůstal sám. Sám, bez nikoho, komu by se mohl svěřit. Jen čtyři stěny kolem něj, postel, stůl, několik skříní a pár plakátů na zdech. Byl to jeho pokoj. Působil, jako by se do něj vryly všechny ty šťastné i smutné zážitky, které spolu ti dva prožili. Kdyby pokoj měl ústa, mohl by vyprávět. Chlapec to nemohl vydržet. Ten pocit v jeho srdci se nedá popsat slovy. Srdce je horké vztekem a zároveň chladné smutkem. Pomalu se rozpadá na kousíčky. Jeden kousíček, druhý kousíček...každičký kousíček se při pádu mění v led, ale v srdci zanechává svou horkost. Pro něj už to bylo k nevydržení. Denně jeho oči prolévaly vodopády slz. Chlapec sáhl po noži. Stačilo jen jedno říznutí.

Ostří nože se projelo jeho zápěstími. Tělo padlo na zem. Duše chtěla pryč z tohoto světa. Ale kdosi se jí v tom pokusil zabránit.

Kolem domu, kde chlapec bydlí, byl poprask. Co to? V tom zmatku nejde ani poznat, kdo je kdo a co je co. Chlapce nakládají do sanitky. Zpovzdálí vše sledovala ona. Poznala ho. poznala, kdo to tam leží. Ach ne! Její chlapec! Přiběhne k němu. Chlapce jakoby příchod jeho milované dívky probral z bezvědomí. Otevřou se jeho oči, oči, které si tolik přály ji spatřit. Teď se rozzáří štěstím. konečně se dočkaly! Vidí svého anděla, jak se nad nimi sklání a dívá se do nich, do těch slzami zalitých kukadel.

Chlapec si na něco vzpomene. Pravačkou sáhne do kapsy svých kalhot a vytahuje složený papír. Podává jej dívce. Pohledem naposledy udeří do své svaté. Ona drží jeho pravačku. Dívají se sobě do očí, on jí pohledem říká: ,,Ahoj, má lásko, uvidíme se až za hodně dlouho," a naposledy vydechne. Jeho oči plné lásky se najednou zakalí a kůže zesiná.

Dívka se rozpláče. uvědomí si, že kdyby mu odpustila, žil by dál.

Ona utíká domů, do svého pokoje. Zavře se, lehne si na postel a otevře papír, jedinou pamítku na něj. Je to dopis na rozloučenou. Dívka čte: ,,Ahoj, Lenko. Vím, že jsem Ti ublížil. Moc mě to mrzí. Chtěl bych čas vrátit zpátky. Jenže to nejde. A proto bych chtěl, abys mi odpustila. Stále Tě miluji a Ty to víš. Bez Tebe nemohu žít, a proto teď beru do ruky nůž. Zabíjím se. Možná mě zachrání, možná ne. Je mi to jedno. Jediné, co chci, je, abys věděla, že Tě budu navždy milovat, ať budu živ či mrtev. Tvůj Péťa."

Dopis byl sice krátký, ale dost výstižný. Oči dívky se zalily slzami, srdce hořkostí a žalem, ale nejvíc ze všeho vztekem nad sebou sama.

Dívka šla pro lékarničku a pro sklenici vody. Vytáhla co nejvíc krabiček s tabletkami, naplnila si hrst, zapila a polkla. Vzala do dlaní dopis a naposledy se vpila pohledem do jeho písma. Lehla si na postel a poslední slzou, slzou padající na dopis, se rozloučila se světem a zavřela oči.

Ještě se jí je ale podařilo otevřít. Chtěla se rozloučit i se svým pokojem. V místnosti však nebyla sama. Viděla tam stát cizí osobu. Byla to ONA. Řekla jen: ,,Pojď, stačí jen natáhnout ruku a já tě za ním zavedu."

Dívka vztáhla ruku a už šly. Šly, až došly k bráně. Bráně vedoucí tam, kam všichni doufáme, že se jednou dostaneme. Za tou bránou uviděla stát JEHO!

Konečně se dočkali! A už spolu bodou navěky!

On se na ni usmál a řekl: ,,Ahoj, má lásko. Tak jsme se přece jenom setkali dřív," a jejich těla splývají v jedno. Ústa se pomalu přibližují. Jsou to snad dva magnety přitahovány magnetickou silou? Kdo ví. Ty dva magnety si spolu hrají. Ústa si spolu hrají. Jazyky si spolu hrají, jako kdyby si hráli naposledy. Tak vášnivý je to polibek.

Byl nádherný den. Slunce svítilo a nebe bylo bez mraků, blankytně modré. Řekl si, že půjde za svou milovanou. Když ona nemůže za ním, přídje on k ní. Nemůže přece za to, že je nemocná a leží v nemocnici.

Přišel ke dveřím jejího pokoje. Potichounku otevřel dveře a vstoupil. Uviděl její nádherné dlouhé vlasy volně se roprostírající na polštáři. Usadil se na její postel, usmívaje se na ni.

Její modré oči, tak modré a tajemné jako hluboký oceán, hleděly do jeho hnědých, láskyplných. S úsměvem na rtech promluvila: ,,Ahoj. Co tu děláš v tuhle dobu? Vždyť ani nejsou návštěvní hodiny."

,,Nemohl jsem to bez Tebe vydržet, lásko. Mám pro Tebe překvapení."

,,Co to je? To bude něko velkolepého, když se tváříš tak tajemně. Je to snad...Ne, to není pravda!"

Z kapsy vytáhl malou červenou krabičku. Vzal její ruku a vožil jí dárek do jejich zkřehlých prstů. Plná nedočkavosti to překvapení otevřela. V krabičce se lesknul malý zlatý prsten.

,,Ne, to není pravda, to je přece...snubák!" nevěří svým vlastním očím a ani hmatu, když jí její milý na prsteníček nasazuje ten cenný kov.

On si klekne na kolena: ,,Už dlouho jsem se Tě chtěl na něco zeptat. Ale je to hrozně těžké, víš? Styděl jsem se...VEZMEŠ SI MĚ???"

Radostí by skákala metr vysoko. Plná euforie ho pevně obejme.

,,ANO! ANO, ANO, ANO!" a vášnivě ho políbí. Jejich jazyky se všelijak proplétají, hrají si.

,,Už musím jít do práce. Neboj, zítra za Tebou příjdu zase. Už teď se nemůžu dočkat, až Tě zítra uvidím. Tak ahoj," rozloučí se s ní po líbačce.

Druhý den se zase probudil do nádhrerného dne. Slunce nad hlavou, nebe bez mraků, opět blankytně modré. Cítil však, že je něco v nepořádku. Nechal to ale plavat a šel za svou milou.

Jako by mu cosi bránilo vstoupit do pokoje. Jako by mu cosi říkalo, že když tam vejde, bude už navěky smutný. Přesto ale vešel, plný obav o svou dívku.

Jen steží k němu otočila svou plavou hlavu. Do žíly jí pomalu, ale jistě kapala infuze.

,,Ahoj," zašeptala, dívajíc se do jeho zamilovaných a slz plných očí.

,,Ahoj. Tak jsem tu, jak jsem Ti včera slíbil," pláče, sedíce na její posteli. Hladí ji po tváři, té, kdysi tak jemné a krásné. Dívá se do jejích očí, těch oceánově a hluboce modrých, těch, do kterých se zamiloval, těch, do kterých se včera díval, když jí předával dárek, těch, které byly ještě včera tak plné života a lásky k němu. Sleduje její rty, ty rty,které včera tak vášnivě líbal, ty rty, které umí za dar poděkovat tak jako nikdo jiný.

,,Ale asi Tě vidím naposledy...Shledáme se až za hodně dlouho..." promluví k němu, oči zalité slzami.

,,To neříkej! Nesmíš umřít! Potřebuju Tě! Budeš žít, vezmeme se a budeme mít spoustu dětí! Tak, jak jsme si to plánovali!" brečí chlapec.

,,Neboj, vždyť se uvidíme. Teď mě, prosím obejmi a polib."

On ji políbí...jako by to mělo být naposledy. Pevně ji obejme: ,,Já tě nechci ztratit! Rozumíš?! Nechci, prostě NE!!"

,,Prosím, neplakej už. Chci Ti něco říct!"

,,A co?" drží už jen její ruku.

,,Jen jsem Ti chtěla říct, že Tě navždy budu milovat. Ať budu živá, či mrtvá. MILUJI TĚ, MÁ LÁSKO, MILUJI TĚ!!!" a naposledy zavřela oči. Její ruka, kterou svíral se uvolní. Padá. Padá z jeho dlaně na postel a naposledy se s ním loučí. Nemoc. Ta proklatá nemoc ji zabila.

On se skloní. Své čokoládově hnědé oči plné slz upře do jejich, nyní už zakalených, mrtvých. Jeho slzy padají. Řítí se na její tvář, jaky by ji chtěly oživit. On se s ní rozloučí dlouhým francouzským polibkem.

Z pokoje jde jenom slyšet jeho brek a sem tam pár slůvek, jenom pár, ale dost jasných, aby vyjádřila jeho smutek a stesk: ,,JÁ TEBE TAKY! JÁ TEBE TAKY! JÁ TEBE TAKY!"